Bez názvu
Když po skoro měsíční hospitalizaci pustili mého tatínka z nemocnice, měli jsme radost. Do té chvíle než se mi ozval brácha a sdělil mi, že tátu pustili jenom proto, že už pro něj nemůžou nic udělat. A že je to s ním hodně vážné.
"Nééé, to není možné. Táta přece chodí, jí, má celkem dobrou náladu. Neé, nemůže to být být tak špatné. Doktoři se mýlí, můj táta se zotaví a zase se bude na zahradě těšit ze sluníčka a kvetoucích záhonků", běželo mi hlavou.
Ale tentokrát měli doktoři pravdu. Můj tatínek svůj boj s nemocí prohrál. Týden po propuštění z nemocnice odešel do nebe.
Pořád mám pocit, že se otevřou dveře a Ty tam budeš stát a hubovat nás, že topíš a my máme otevřená okna. Že přijdu do kuchyně a ty budeš sedět za stolem na svém místě a čekat na oběd. Že Tě najdu, jak dřímáš u televize..... Teď, kdy tu už nejsi, mi postupně dochází, že Tvoje poslední týdny musely být plné bolesti. A že jsi věděl, že odcházíš. Všechno jsi uspořádal, zabezpečil a nás nechal v iluzi, že bude vše v pořádku. Že se dáš dohromady a všechno bude jako dřív.
Mám v sobě plechovku. Plechovku, do které si navždy schovám vzpomínky na Tebe, táto. Pomalu se vynořují, jakoby odnikud, a bolí. Tak strašně bolí! Musím je všechny pochytat, jako motýly. Chvilku je podržím v dlaních, potěším se s nimi a pak je poskládám do té plechovky uvnitř sebe. Tak, abych o ně nikdy nemohla přijít.
Doufám, že tam nahoře Tě už nic nebolí, táto. Vím, že na nás budeš shora dávat pozor, jako jsi to dělal celý svůj život. A vím, že se jednou zase setkáme. Ale ne hned, ne hned.
