Tatínek
Můj táta býval morous. Nikdy na mne sice nevztáhl ruku, ale měla jsem z něj respekt.
Celý život dřel. Nejdřív na stavbě našeho domu, který si postavili v podstatě jen s mým dědou a mou maminkou. Pak na brigádách, na které chodil v době své dovolené, aby vydělal nějaké peníze navíc, protože spláceli půjčku na dům a výplaty nebyly nic moc. Jezdil s kombajnem, chodil na noční směny na sušičku obilí a ráno mazal normálně do práce. Dřív jsem ho nikdy neviděla třeba umýt nádobí nebo udělat nějakou "ženskou práci". Ale vždycky říkával. že by chtěl být rytířem. Záviděla jsem kamarádkám, které vyprávěly, jak jejich táta vaří, jak si spolu povídají a jací jsou se svým tátou kamarádi.
Pak mamka onemocněla, přišla o zrak, který jí zničil zelený zákal a najednou byla na tátovi závislá. A táta se ze dne na den změnil. Myl nádobí, vařil, uklízel. Když spolu někam s mamčou jdou, vede ji, aby někde špatně nešlápla nebo do něčeho nenarazila. Letos pak onemocněl i táta. Vážně. Našli mu zhoubný nádor a zavedli trvalý vývod z močového měchýře. Má bolesti, léky moc nezabírají a jeho stav se horší. Ale on se o sebe nebojí. Bojí se toho, co bude s mamkou, až on odejde.
Myslím, že můj táta je opravdový rytíř. Miluju Tě, táto.