Mikuláš
O víkendu jsme začali péct vánoční cukroví. No, začali .... dcera nadělala těsta a že se do toho spolu s babičkou a dědou pustí. Děda hlídá troubu, babička dědu, Zuzka všechny. No a já se k tomu tak nějak nešikovně nachomítla .... Pečení cukroví mě totiž ukrutně nebaví, ale baví mě to povídání při tom. Většinou se hovor stočí na vzpomínky a vánoční příhody, a ani letos to nebylo jinak.
Takže jedna letošní od Zuzky:
Evička, culíkatá, okatá dcerka její kamarádky, měla ve školce mikulášskou besídku. A chtěla být za čertici. Tak maminka zakoupila blikací rohy, sehnala černý kožíšek, přišili ocas, naučili se básničku a šlo se.
Besídka v plném proudu, dětičky jedno po druhém přednesly každé tu svou básničku a došla řada na Evičku. A Evička nic - kouká do publika, valí oči a mlčí. Nastalo dramatické ticho. Všichni čekali, co bude dál. V tom přestal jeden blikací roh blikat. A Evička se probrala a na celý sál povídá: "Fuj, to je hic" a začala se uprostřed besídky z toho černého kožíšku svlíkat.
Nikdo z dětí neměl svým vystoupením takový úspěch jako malá Evička.
A jedna vzpomínková ode mne:
Stalo se za hluboké totality, kdy se i dětičky v mateřské školce učily ideové básničky. Já, můj muž a můj strejda Karel (mimochodem velký rebel a srandista) jsme byli požádáni, jestli bychom pro sousedovic děcka neudělali Milkuláše a čerty. Strejda Karel působil v bílém obleku svatého muže důstojně, bílý vous mu sahal pomalu na prsa, berla se díky alobalu stříbrně leskla. Dva čerti se skoro ztrácely v obrovských kožichách, v rukou řinčící řetězi, na obličejích strašidelné masky, které jsme si ještě vylepšili velkými rohy a dloouhým vyplazeným jazykem. Jeden čert navíc vlekl pytel nacpaný senem, na který byly přišité vycpané barevné punčocháče, aby to vypadalo, že v pytli je zlobivé dítě.
Dnes, v době Krampuslufů, by se nás nikdo nebál, ale na tu dobu na nás byl strašný pohled :)
U sousedů seděly obě dětičky za stolem (aby mezi nimi a čerty byla aspoň nějaká překážka), jak zahlédly čertiska a ten "plný pytel", začaly řičet strachy a ještě než Mikuláš stačil cokoli říct, chrlily za sebe básničku jeden přes druhého a jednu za druhou. Čerti přes smích ani nemohli dělat to své blebleble, Mikuláš chrochtal do bílého vousu. Když děcka arsenál vánočních básniček a písniček vyčerpaly a čerti se furt neměli k odchodu (což nešlo, protože se vůbec nebylo možné přes záplavu poezie dostat k předávání balíčků od Mikuláše), zavládlo na chvíli ticho a pak holčička ještě vyhrábla z paměti jednu perlu a spustila: Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři.... (pamětníci vědí, pro mladší ročníky - báseň na oslavu VŘSR v Rusku).
Čerti, Mikuláš i rodiče dětí řvali smíchy, děti strachy. Moc povedený Mikuláš to tenkrát byl :)
básně
(Zuzana, 12. 12. 2018 9:52)