Když se vyrazí na kole
Pod hrozbou hrubého fyzického násilí jsem musela Charlottě svatosvatě slíbit, že nebude hlavním hrdinou mého dalšího příspěvku. Ok, mě to nic neudělá. Skvělých "objektů" mám kolem sebe dost. Což ovšem neznamená, že na Charlottu zase za čas nedojde, nebojte.
Když mne někdo nazve slepicí, urazí mne. Ale když někdo řekne, že jsem kvočna, tak se neptám:"Ko-ko-ko-koho jste tím mysleli?", ale hrdě se dmu. Ano, jsem kvočna a svá kuřata miluji nade vše. Nejraději bych je měla stále pod svými křídly. Což ale nejde, takže se aspoň jako správná matka o ně třesu, aby se jim nestalo něco zlého, aby v pořádku dojeli, když někam jedou, aby si vzali čepici a košilku, aby jim nenastydl mozek a ledviny, aby.... Znáte to, že ?
Ovšem když mi dcera, promovaná inženýrka pracující v jednom z největších podniků ve městě, líčila, jak bourala, tak jsem se smála, až mi tekly slzy. Ne vždycky se člověku podaří udržet dekórum, že.
Přihodilo se to takto: Má dospělá dcera se rozhodla, že bude jezdit do práce na kole a přivezla si od babičky starou Libertu. Ne že by neměla pořádné kolo, ale to nechtěla nechávat někde zamčené celý den u kandelábru. Kdyby někdo ukradl tohle staré, nic by se nedělo. No a hned při první jízdě do práce to při sjezdu z mírného kopečka k vrátnici neubrzdila a vlítla do zdi té vrátnice. Takže: ráno, když se všichni ženou do práce, přifrčela inženýrka na vehiklu a práskla to do baráku. Tomu já říkám "chvátat do práce" nebo "triumfální příjezd čili ántré".
No a pak se jí nesmějte!!!
P.S. Kromě několika modřin se jí nic vážného nestalo. Uf