Cyklovíkend
Sedm let jsem neseděla na kole. Letos jsem pojala nápad vydat se svými strýčky a tetičkami (viz článek Příbuzenstvo) a jejich partnery na prodloužený cyklovíkend. Jak se blížil termín výletu, začal mě opanovávat pocit, který se hodně podobal strachu. Nebála jsem se, že bych zapomněla jízdu na kole jako takovou. Bála jsem se, že to zapomněla má prdel.
Ten pocit jsem měla naprosto oprávněně. Po prvním dnu, kdy jsme na kola sedli až kolem 15 hod, neb jsme se přesouvali z Jižních Čech až ke Žďáru nad Sázavou, ubytovávali se, obědvali, měli kávičku a věci podobné, a přesto jsme ujeli cca 30 km Vysočinou, jsem měla zadnici a okolí naklepané jak biftek.
Druhý den jsme ujeli 56 km a třetí den jsem chtěla chcípnout v houští. Z Božky jsem měla nebožku a k tomu i namožené nohy.
Má drahá tetička Máňa mne přesto dokázala rozesmát. A to když pro mne před večeří přišla do pokoje, kde jsem se zamknula neb jsem ležela na posteli a umírala s mokrým hadrem mezi nohama, a ona zahlásila: "Ty tady máš snad milence, když se zamykáš!"
Nemusím asi nikoho přesvědčovat, že jsem tam byla zcela sama. Kdyby mi totiž na ni někdo sáhl, tak ho nakopu do koulí.
Komentáře
Přehled komentářů
No vidíš Heluš, ani milence jsi nepotřebovala aby sis tak báječně užila.
odpověď
(Zuzana, 8. 8. 2018 13:27)