Matyldin blog

Už od dětství mne přitahoval oheň. Možná jsem byla v minulém životě nosič pochodní. Možná se to u mne spustilo v den, kdy jsem si jako asi čtyřletá dala sušit blůzku z česaného silonu na elektrický vařič. Silon, což byla čistočistá umělina, vzkypěl jako horké mlíko a celkem dost mě to popálilo na rameni. Každopádně kdekoli zapraskaly hořící větvičky, kdekoli zavoněly opékané buřty - tam jsem byla já. A stejně jako všechny děti jsem jen číhala, kdy a jak se zmocnit klacků, na kterých se buřty pekly. Klacky jsme vrazily do ohně, počkalo se a pak se těmi klacky divoce mávalo ve vzduchu až rozžhavená špička nechávala na ztmavlé obloze ohnivou cestičku. Parááááda!!! 
Pro většinu dětí tímto "ohnivá" touha končila, pro mne to byl však pouze první stupeň ohnivé závislosti. V době mého dětství se u nás doma topilo a vařilo na klasických kamnech, kam se muselo přikládat. Což jsem měla jako dítě samozřejmě přísně zakázáno. Ale když ta dvířka, za kterými byl ten sálavý živel, tak lákala! Nebylo pro mne lepší (a samozřejmě tajnou) zábavou než otevřít dvířka u kamen, fascinovaně čučet dovnitř na hořící dřevo, potom párkrát uvnitř zašťourat kovovým hákem a dál zírat. Přikládala jsem tak usilovně, že uvnitř bylo horko k padnutí a na kamnech poskakovaly pláty plotny horkem. Jééé hele, když nechám ten hák v kamnech dýl, zčervená mu špička stejně jako u těch klacků u táboráku. Jůůů, a taky to nechává ohnivé cestičky, když s tím budu rychle mávat...  Bohužel se mi při této "zábavě" podařilo propálit na několika místech koberec, což neuniklo rodičům a já musela slíbit, že nebudu šťourat hákem v kamnech.
To je nudááá, co budu dělááát? Hele, prskavky. Říkali, že nesmím přikládat, o prskavkách nic neříkali. Jéééé, to je krása! Jak krásně to prská a jiskří... O-ooou, kus prskavky upadl a vypálil na koberci dírku. Neva, ta je malinká, to nikdo nepozná.... Škrt, škrt. Jejda, z čeho ty prskavky dneska dělají, že se tak rozpadají? O-oooou, další dírka. Hm, to je teda pořádná džuzna.... No nebudu to dlouze natahovat - dostala jsem na zadek. Ale já vydržela !!!! Dnes se divím, že jsme opravdu jednoho krásného dne nevyhořeli. Oheň mne fascinuje stále. I když dnes už z trochu jiného důvodu. 
Život se mi otočil a dnes musím zatápět a topit v kotli ústředního topení v domě mých rodičů. Co bych za to tenkrát dala!!! A co bych dala dnes za to, abych to nemusela dělat!!!!  Kouzlo tajného škrtání zápalkami je najednou pryč. Opět, jako v dětství, fascinovaně zírám do dvířek "u kamen", ovšem s tím rozdílem, že oheň, teplo a praskající dřevo nikde. V životě by mne nenapadlo, jak špatně v kotli hoří papír. Z kotle se valí černý štiplavý dým, ohnivzdorná polínka jsem zkoušela polít už snad i benzínem a oheň nikde. Nohy mám neustálým sprintováním do kotelny a zpět na luft na jeden nádech jak Mike Tyson. Imrvére smrdím jak ohořelý trám. Pes se mi vyhýbá obloukem a drží se přitom za čenich. Pohladit rukou černou až k ramenům nechce ani náhodou. Babička provokuje zpěvem budovatelské písně "Přes spáleniště...." Imrvére větráme, abysme se neudusili. Imrvére mrznem a slzíme. Myslím, že jsem ze své ohňové závislosti úspěšně a jednou pro vždy vyléčená. Jak já nesnáším pohádku o Soptíkovi !!!!