Čichová paměť
Podle učených knih se člověk s čichovou pamětí nerodí, ale čichová paměť se mu rozvíjí až v průběhu života. Možná se to stává i vám, že ucítíte nějakou vůni a hned si vzpomenete na někoho nebo něco. Mě, kdykoli ucítím vůni spadaného ořechového listí, naskočí vzpomínka na mého dědu. Hrabal listí spadané ze starého obrovského ořechu a já na něj koukala ze stromu. Mého tátu budu mít zase navždy spojeného s vůní motorového oleje, kterým tak často voněl po práci v autodílně.
Taky máte pocit, že čas běží nějak rychleji než dřív? Před dvěma lety jsem v tuto dobu vdávala dceru, vloni se v létě ženil syn a letos, opět v létě, jsem se stala babičkou holčičky Adélky. To malilinké stvoření si mě získalo na první pohled. Jako správná babička jsem se hned, jak to bylo možné, hnala vozit kočár. Slavnostně jsem poprvé vyjela na procházku. Nový kočár se jen svítil a já si to na cca 12 cm podpatcích nesla sídlištěm směrem k lesíku, aby se Áčko (jak pracovně vnučku nazývám) nadejchalo čerstvého luftu. Pyšně jsem se rozhlížela, jestli mě vidí dost lidí, když v tom ve mně podivně zabublalo. V tomto místě dávám šanci přestat číst tento příspěvek a vypnout PC těm z vás, kteří předstírají, že mají u zadnice píšťalku a že když už, nedejbože, na veřejnosti potají pšouknou, ozve se Mozartova sonáta pro pikolu (chtěla jsem napsat serenáda, to by bylo hodně trefné)
Prostě to na mě přišlo. Zatočila jsem s kočárkem do blízkého lesoparku a dvakrát jsem si prdla v domnění, že se tlaky vyrovnají a bude dobře. Ó nikoli. Jako odpověď se ozvalo mohutné niterní zabublání a najednou šlo skoro o život. I tady by se dal použít jiný spisovatelský obrat. např. "šlo do tuhého", což by v tomto případě nebyl příklad zas tak trefný, protože jsem začala mít pocit, že půjde o hodně řídkou záležitost. Zpátky k synovi daleko, nikde žádnej barák, kde by mě pustili na onu místnůstku. Naopak - všude lidí, jak na prvního máje. Rychle jsem se rozhlížela. Nee už proto, jestli mě vidí dost lidí, ale kam nepozorovaně hupnu. Zcela regulérně jsem se orosila. Nezbylo než s kočárem za bratru 30 tisíc zajet, cestou necestou, z asfaltové pěšiny přes drny a kořeny do lesa a na prvním místě bez kopřiv se přikrčit. Na těch dvanácticentimetrových podpatcích to musel být pohled pro bohy. Bylo to o fous a můžu vám důvěrně sdělit, že čerstvej vzduch fakt vypadá jinak. Stejně rychle jako do lesa jsem hnala z lesa. Kdyby přívrženci Usámy bin Ládina hodili do ČB bombu s otravnými látkami, linul by se z toho lesa menší smrad. Uf
Tak skončila má první babičkovská vyjížďka. Ještě že se člověk nenarodí s vyvinutou čichovou pamětí :D